OBSAH ČÍSLA

Poslední pán byl arcivévoda
Do třetice všeho nejlepšího
Návštěva v muzeu
O brýlích
Poštovní strom
Jak cestuje dopis
Pro chvíle sváteční...
Milí čtenáři

Poslední pán byl arcivévoda

Je jedním z nejnavštěvovanějších a nejoblíbenějších. Davy návštěvníků denně přitahuje jeho romantická podoba, kterou mu na přelomu 19. a 20. století vtiskl poslední aristokratický majitel, arcivévoda František Ferdinand d'Este.

Ale počátky tohoto objektu sahají až do 13. století. Pražský biskup Tobiáš z Benešova založil kolem roku 1294 nedaleko svého rodného sídla hrad podle vzoru francouzských kastelů - jako pevnost s válcovými věžemi na všech čtyřech nárožích i uprostřed obvodových hradebních zdí. Po vymření Benešoviců v roce 1327 se sídlo dostalo do držení Šternberků a v majetku tohoto významného rodu zůstalo plných 275 let. V průběhu 17. až 19. století se na zámku vystřídala řada majitelů z vlivných šlechtických rodů: Hodějovští z Hodějova, po bitvě na Bílé hoře vlastnil sídlo krátce Albrecht z Valdštejna, dále Michnové z Vacínova, Sitzendorfové, Přehořovští z Kvasejovic, Vrtbové z Vrtby a Lobkovicové. Během doby se také změnil vzhled a z původního gotického hradu se postupnými přestavbami stával honosný zámek.

První podstatnější zásahy na cestě proměny středověkého hradu v pohodlné renesanční sídlo prováděli Hodějovští. Definitivně však ztratilo svůj pevnostní charakter v období, kdy panství vlastnili Vrtbové. Hrabě Jan Josef z Vrtby, rytíř Zlatého rouna a nejvyšší purkrabí Království českého, koupil toto panství v roce 1716. V roce 1725 byla přeorientována provozní dispozice zámku. Na východní straně objektu vznikl nový hlavní a reprezentační vstup do zámku. Barokní bránu navrhl architekt František Maxmilián Kaňka, pískovcové sochy antických božstev jsou z dílny Matyáše Bernarda Brauna. Zmizely valy, přibyla terasa a pod ní oranžérie. Podstatné úpravy vznikly rovněž uvnitř zámku: Velký sál vyzdobil monumentální alegorickou nástropní malbou Julius František Lux, řezbářské práce zde provedl sochař Lazar Widman, stejně jako kompletní vybavení kaple, nad kterou bylo vybudováno zámecké divadlo.

Po smrti Františka Josefa Vrtby zdědil veškeré jeho statky Jan Karel Lobkovic. Jeho syn František Eugen prodal v roce 1887 panství pod tíhou neuspokojivé finanční situace arcivévodovi Františku Ferdinandu I. Rakouskému d'Este.

V důsledku tragické smrti korunního prince Rudolfa se arcivévoda František Ferdinand I. Rakouský d'Este stal v roce 1897 oficiálním následníkem rakouského trůnu a začal budovat zámek jako budoucí císařské sídlo. Přestavba probíhala podle plánů architekta Mockera, do kterých arcivévoda aktivně zasahoval. Vnější podoba zámku se stala kombinací dvou charakteristických projevů historické architektury: severní, východní a západní strany zdůrazňují ještě původní středověký pevnostní ráz stavby, jižní trakt však připomíná renesanční severoitalské zámecké rezidence, propojené se soustavou zahradních teras.

Po svém sňatku s hraběnkou Chotkovou v roce 1900 nechal arcivévoda rozsáhlý zámecký objekt modernizovat tak, aby se v něm také jeho rodině pohodlně bydlelo. K úpravám a vybavování interiérů byl povolán architekt František Schmoranz. Zámek měl vedle komfortního příbytku pro rodinu plnit ještě funkci reprezentační i poskytnout místo pro uložení sbírek. Spolu se zámkem byl koncepčně budován přírodní park a okrasné zahrady.

Dne 28. června 1914 byl následník rakouského trůnu arcivévoda František Ferdinand d'Este spolu se svou chotí Žofií zavražděn v Sarajevu. Hned po sarajevském atentátu byly veškeré stavební práce na císařském sídle zastaveny. Panství přešlo nakrátko na arcivévodovy dědice Hohenbergy a po rozpadu Rakousko-Uherska v roce 1921 přešlo vlastnictví na Československou republiku. Park i zámek byly zpřístupněny veřejnosti.

Za druhé světové války bylo panství včetně honebních revírů připojeno k cvičebnímu prostoru SS a na zámku sídlil hlavní štáb. Část vzácných obrazů byla přemístěna do Zemské galerie v Praze, část sbírek převezena do solných dolů u Salcburku a na další místa v Rakousku a Německu. Po osvobození však byly všechny odvezené předměty vypátrány a navráceny zpět. Po správě Ministerstva zemědělství a lesního hospodářství a krátce také Okresního národního výboru je od roku 1965 státní zámek Konopiště ve správě Státního památkového ústavu v Praze.

Jan Škvára

(Magazín Koktejl)

Do třetice všeho nejlepšího

Byl jsem již dvakrát v zazděném městě na Sprévě, byl jsem - ale okované boty a samopaly urputně vyhlížejících strážců před slavnou Braniborskou bránou mi zabránily navštívit berlínské slepecké muzeum, které se nacházelo v západním sektoru Berlína (Steglitz, Stehlicích). Na známou "kvetoucí cibuli", jak mi ji připomínala stavba televizní věže, jsem se musel jen dívat. Podřízen německé průvodkyni jsem si nemohl vymyslet ani návštěvu Zeunova slepeckého ústavu, rovněž sídlem v západním sektoru. Za válečných událostí byly jeho budovy takřka srovnány se zemí a mezi nimi i budova historicky v pořadí třetího (Vídeň, Paříž, Berlín) slepeckého muzea v Evropě. Nikdo nevěděl, že dům, ve kterém bydlel zakladatel berlínského ústavu pro nevidomé, kde ve svém bytě začal výchovnou činnost, je na dosah pár kroků a dokonce ve východním sektoru města.

Sen o proniknutí za zeď a bránu zapovězenou se mi splnil až v nedávné době. Na svých poznávacích toulkách jsme mohli překročit práh v pořadí sedmého slepeckého muzea v Evropě. Díky tobě čase, že jsi nám to dopřál!

A tak je konec října roku 2002 a já se nacházím potřetí na půdě Berlína. Dnes už smíme postát před rodným domem zakladatele berlínského ústavu pro nevidomé Augusta Zeuna, ve kterém přijal svého prvního nevidomého žáka, můžeme projít branou starobylého ústavu pro nevidomé, jdeme se poklonit tvůrcům vzdělanosti německých slepců ve stánku, kde dlí důkazy o zaujetí pro věc jejich srdcí i mozků.

O vzniku i částečném zničení hmotných důkazů slepeckého muzea, nositele německé slepecké historie, se dovídám z časopisu Die Blindenwelt. Založení muzea v Berlíně-Steglitz se připravovalo od roku 1881 tím, že berlínský ústav pro výchovu a vzdělávání nevidomých dětí uspořádal tehdy první výstavu slepeckých pomůcek.

Skutečné muzeum však bylo otevřeno až v roce 1891. Iniciátorem a jeho zakladatelem je tehdejší ředitelústavu Karl Wulff .

Po své osobní návštěvě mohu potvrdit, že muzeum je produktem pedagogické iniciativy učitelů a dosud aktivně žije jako součást školy.

S napětím jsem očekával, co se podařilo zachránit. Obnovená budova v původním stylu, šest místností plných exponátů. Jak se to stalo, vysvětluje se v publikaci 100 let slepeckého muzea, kterou vedení muzea za součinnosti s vedením školy vydalo.

Berlínské slepecké muzeum je zřejmě co do bohatosti i historické hodnoty sbírkového fondu slepeckých pomůcek svým širokým tematickým záběrem jedno z nejbohatších. Je tedy tematicky shodné s naším oddělením v Technickém muzeu.

Jestliže většina slepeckých muzeí se soustřeďuje na sbírkové předměty učebních pomůcek, berlínské muzeum má navíc, podobně jako muzeum brněnské tiskárenskou techniku (sázecí stroj a lis) z 19. století, malou expozici tradičních slepeckých řemesel (kartáčnictví, košikářství a vyplétání židlí) a zachycuje průběh specifických adaptací elektronické techniky 20. století pro nevidomé (vyučovací stroj, BersaBraille, Optacon, upravené PC aj.), pro slabozraké první televizní lupu. Je zde zastoupena i historická technika pro hluchoslepé poněkud jiným zařízením než jsme viděli v Madridu.

Z množství přístrojů, pomůcek i ukázek několika písem pro psaní rád připomenu alespoň některé: Seifertův sázecí stroj pro Braillovo písmo z roku 1879, psací stroj téhož tvůrce z roku 1884, první miniaturizovaný psací stroj pro Braillovo písmo Minerva z roku 1925, první telefonní ústřednu opatřenou terčíky, pracovní stůl pro nevidomého stenotypistu, pomůcku pro záznam matematických textů, Taylorovo počitadlo a mnoho jiných.

K vidění byly tři globusy. (To mi připomnělo nešťastný osud brněnského globusu z konce 19. století, který při stěhování školy (1990) skončil v popelnici stejně, jako mnoho jiných předmětů.)

Zeunův psací přístroj pro propichovanou latinku je mladší než Kleinův v brněnském muzeu. Nenápadně zde stojí Rafigraf, psací stroj pro vyráženou latinku, jehož tvůrcem je Francouz Foucault. Právě takový psací stroj používal Louis Braille pro dopisování se svou rodinou v Coupvray.

Z několika málo modelů se mi zdála jako nejlepší kupole zámecké věže a vila Clara.

Bylo by toho ještě mnoho, ale upozorňuji na svůj článek, který na toto téma vyjde v časopise Zora v příštím roce.

Přál bych například vedení pražské ladičské školy shlédnout vypreparovanou mechaniku klavíru, zájemcům o výtvarné umění poznat několik děl německých nevidomých výtvarníků, například bustu L. Brailla, kterou vytvořil známý nevidomý výtvarník Mario Malkowski, přál bych těm, kteří touží po přepychu, aby si mohli promnout mezi prsty literární díla 18. a 19. století, která dokumentují polidšťování "ubohých z nejubožejších", za které byli slepci považováni. Nevím, jaké jiné cesty hledat, aby život slepců neustrnul, aby nebyl pouhopouhou pasivní rezistencí, aby se svět nedělil na elitu a ty druhé.

PhDr. Josef Smýkal

Návštěva v muzeu

V listopadu, u příležitosti dne nevidomých, navštívili Oddělení pro slepeckou historii Technického muzea v Brně žáci Speciální školy pro zrakově postižené v Brně-Pisárkách. O tom, co zajímavého zde našli, nám napsal žák 5. ročníku pro nevidomé.

"14. 11. 2002 jsme byli navštívit Technické muzeum. Šli jsme tam proto, abychom se něco dověděli o historii nevidomých. Měli jsme si tam možnost prohlédnout různé historické věci, které nevidomí používali. Viděli jsme tam tabulku pro matematický zápis, přístroj pro psaní černotiskovou latinkou, nejstarší Pichtův psací stroj. Moc se nám to líbilo."

Tomáš Vrtek

O brýlích

Mnozí z nás, kteří potřebují ke své každodenní práci i životu brýle, si ani neuvědomují, že lidé s vadami zraku existovali už od nepaměti, a že už od nepaměti byly hledány cesty, jak zrakové vady buď léčit, anebo napravovat. Kdo však byl vynálezcem brýlí?

Italský malíř Tommaso da Modena snad jako první na světě namaloval portrét čtoucího muže, který používá brýlí s jedním sklem. Kroniky z 12. století sice hovoří o jakýchsi sklech už v roce 1150, ale skutečně hodnověrná fakta potvrzují existenci brýlí až v roce 1276.

Profesor Oxfordské univerzity, lékař, chemik, fyzik, optik, astronom Robert Bacon se ve svých knihách mimo jiné zmiňuje také o "kameni ke čtení". Tímto kamenem byl vybroušený skleněný krystal, který ve skutečnosti představoval lupu. Bacon své pojednání o "kameni na čtení" poslal italskému kardinálovi Fucoldimu i se vzorkem.

Ve společnosti kardinála se pohyboval neobyčejně vzdělaný muž Petrus Hispanus, který se zajímal o medicínu a zejména o choroby očí. Není proto vyloučeno, že to byl on, kdo vnukl dominikánskému mnichovi v Pise Allesandru della Spinovi myšlenku, aby ze dvou "kamenů ke čtení" vyrobil brýle.

Ať už je to pravda nebo ne, je historicky dokázáno, že koncem první poloviny 13. století byl v Benátkách zahájen prodej optických skel a brýlí pro dalekozraké. Čočky pro krátkozraké byly vyrobeny až o 150 let později.

I když Benátky byly prvními výrobci brýlí, brzo ztratily svůj monopol a byly zatlačovány stále do pozadí. Jedním z důvodů byla i jejich vysoká cena. Ve snaze brýle zlevnit a umožnit jejich koupi všem potřebným, vznikl v Norimberku první řemeslný cech na výrobu brýlí. Za svého patrona si zvolil svatého Jeronýma. Prvním vedoucím cechu byl Jakub Phulmaier, který je dodnes považován za prvního optika na světě.

(Mozaika - Magazín ČMSS)

Poštovní strom

V lidské historii bychom jistě našli bezpočet možností využití stromu. Přesto by málokoho napadlo, že by mohl plnit funkci "středověkého Internetu".

S trochou nadsázky by se toto dalo říct o stromu na pobřeží Indického oceánu v jihoafrickém městě Mossel Bay, kam roku 1488 připlul portugalský mořeplavec Bartolomeu Dias. Od té doby se tu provoz lodí neustále zvyšoval, proto kdosi přišel na nápad zavěsit na strom botu, do které námořníci plující na východ mohli uložit korespondenci. Lodě vracející se zpět do Evropy se u stromu zastavily a dopisy vyzvedly. První dopis byl z boty poslán roku 1501. A poslední pravděpodobně právě teď. Původní koženou botu nahradila pod poštovním stromem slitinová schránka ve tvaru boty a dopisy se posílají dál. Naštěstí se ale už nevozí loděmi.

Jakub Štýbr

(Magazín Koktejl)

Jak cestuje dopis

Asi každý už někdy posílal psaní nebo balík. Jen málokdo však tuší, jak jeho zásilka putuje k adresátovi.

Je 16:31 a pracovníci poštovního kurzu vybírají poštovní schránku v Kafkově ulici v Praze 6. Speciální klíč s čidlem eviduje přesný čas výběru poštovní schránky. Mimochodem - v České Republice je 24 278 poštovních schránek.

V 19:52 jsou již dopisy z celé Prahy převezeny do třídícího centra v Malešicích. Zde procházejí automatizovanou linkou, která je rozdělí do příslušných směrů. Během noci linka zpracuje zhruba 400 tisíc listovních zásilek. Pokud chybí PSČ nebo adresa není čitelná, stroj zásilku vyřadí a ta putuje do "ruční třídírny" čímž se její doručení může opozdit.

Po půlnoci putují pytle se zásilkami z Prahy na severní Moravu na letiště ve Kbelích. "Poštovní speciál" Praha - Ostrava létá pětkrát týdně. Tento letecký kurs je jediným svého druhu. Většina dopisů a balíků se totiž v tuzemsku převáží v automobilech a železničních vagónech.

Ráno zásilky přivezou do třídírny Ostrava - Bělský les. Zde pracovníci ručně třídí dopisy podle jednotlivých městských okrsků. Pošta sice zavádí automatizované třídící stroje, ale určitý podíl ruční práce nelze nahradit.

Již kolem deváté hodiny vhazuje doručovatelka zásilku z Prahy do domovní schránky adresáta. V rámci celé České pošty pracuje přibližně 11 000 doručovatelů. Každý z nich musí denně roznést několik stovek zásilek.

Z materiálu České pošty zpracoval

Zdeněk Hluší

Pro chvíle sváteční...

Slyšíte? Vánoce už klepou na dveře a slavnostní atmosféra si žádá své. Jedním z nejdůležitějších úkolů, které nás čekají, je výzdoba svátečního stolu.

Při výzdobě svátečního stolu bychom měli věnovat čas výběru vhodného ubrusu. Můžeme zvolit klasický bílý beze vzoru, ale také se nemusíme bát více si pohrát se vzory a barvami. Tradičními barvami, které patří k Vánocům, jsou hlavně zelená, zlatá a fialová barva adventu.

Talíře můžeme ozdobit různě. Ze silnějšího drátu třeba vytvarujeme oblouk tak, aby velikostí odpovídal objemu talíře. Na něj začneme připevňovat předem nastříhané malé větvičky nějakého jehličnanu. Na tento typ výzdoby se nejlépe hodí větvičky jedle, popřípadě smrku. Větvičky přichycujeme pomocí slabého vázacího drátu. Klademe je poměrně hustě, aby nevyčníval podkladový drát. Když je celá plocha zakryta, můžeme uplatnit svoji fantazii - přidáme tu snítku rudého skalníku, tu několik listů břečťanu, hezky uvázanou stužku, borovou šišku nebo sušené jeřabiny. Nebojte se použít třeba i oříšek nebo čokoládový bonbon zabalený ve stříbrném celofánu. Ke zdobení se hodí téměř cokoli, dokonce i vhodně naaranžované koření - třeba hvězdička badyánu, kůra skořice či sušený zázvor. Koření nejen hezky vypadá, ale dokáže také během malé chvilky provonět celý byt. Příjemně voní také plod kdoule nebo sušená kůra pomeranče.

Chvojka, tedy zelené větvičky, by na svátečním stole chybět opravdu neměly. Stejně jako jmelí. Roste vysoko v korunách stromů a jeho plody, bíle bobule, které vypadají jako skleněné korálky, dozrávají právě v prosinci. Říká se, že nosí štěstí - tomu, kdo je jím obdarován. Jmelí můžete zavěsit buď ke stropu nad stolem, zakomponovat do zelené kytice ve váze, nebo jeho větvičku jen tak položit na stůl.

Velice atraktivně vypadá tradiční adventní věnec - i on se může stát dominantou svátečního stolu. Základ věnce může být buď mechový - kruh je tvořen z drátěného pletiva a vyplněn rašeliníkem - nebo ho můžeme udělat z výhonku vinné révy, ohebných prutů nebo jehličnatých větví. Je možné také základ věnce zakoupit v některé ze specializovaných prodejen nebo přímo v květinářství. Když je kruh hotov, připevňujeme na něj mladé jehličnaté větvičky pomocí vázacího drátu. Věnec můžeme dozdobit šiškami a mašlí. Pamatujme si, že v jednoduchosti je krása. Čtyři adventní svíce připevníme pomocí silného kratšího drátu, který zabodneme do každé svíčky a zároveň do základu věnce.

Aby nebylo svíček na stole málo, můžeme do misky s vodou umístit několik prázdných skořápek od vlašských ořechů, do kterých jsme pomocí nakapaného vosku umístili vždy po jednom úlomku svíčky. "Lodičky" se zapálenými svíčkami plavou po hladině a vypadají v potemnělé místnosti opravdu hezky.

(Mozaika - Magazín ČMSS)

Milí čtenáři,

za redakci Brněnského Občasníku Vám přeji příjemné prožití vánočních svátků. V novém roce pak hodně zdraví, osobní pohody a životního optimismu při zdolávání překážek, které, ať se nám to líbí nebo ne, číhají na každém kroku. Na druhé straně jejich postupné překonávání učí člověka v životě velmi slušně obstát. Tak ještě jednou všechno jen to nejlepší.

Eliška Hluší

-----------------------------

HTML podobu tohoto čísla Brněnského občasníku
připravuje: Jan Pokorný.

Graficky spolupracuje: Zdeněk Hluší

Graficky optimalizováno pro
MS Internet Explorer 5.x (a vyšší),
rozlišení 800 x 600 True Color 32